14. listopadu 2023 Aktuálně

Mé první dny v terénu

Dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se Sandra a v Charitě Frenštát p.R. jsem nováčkem. Dříve jsem pracovala v pobytové službě, a tak jsem neměla představu, jak konkrétně terénní služba funguje. 

Když se mé okolí dozvídalo, že budu pracovat v terénní službě a převážně s cílovou skupinou seniorů, slýchávala jsem: „a to Tě jako bude bavit?“, „proč zrovna senioři“, … Nyní, po třech měsících můžu říct, že jsem velmi ráda, že jsem dostala příležitost pracovat v Charitě. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že bych šla pracovat někde jinde, přestože má původní představa o mé práci byla zcela jiná.

Musím uznat, že začátky byly krušné. Když jsem viděla ten šrumec ráno, nevěděla jsem, kde mi hlava stojí – dle rozpisu přichystat vše potřebné pro výkon služby a šup do terénu. Pracovníci, kteří mě zaučovali jeli jak dobře promazaný stroj. Po nějakém čase jsem začala chodit do terénu sama. Měla jsem obavy, abych při mé hlavě děravé a hromadě pro mě nových informací na něco nebo hlavně na někoho nezapomněla, abych cestou ke klientovi nezabloudila… Je to opravdu náročné povolání jak psychicky, tak i fyzicky. Občas se stává, že klienti nemají zrovna dobrý den (což se stává samozřejmě i nám), ale když Vás alespoň jeden klient během dne přivítá se slovy: „Vítám Vás děvčátko“ a loučí se se slovy: „Moc Vám děkuji, moc jste mi pomohla“, víte, že Vaše práce dává smysl.

Tato práce Vás také mnohé naučí a to především trpělivosti a respektu ke stáří. Vždyť tito lidé nám utvořili dnešní svět, mají tolik zkušeností, které nám mohou předávat dál a když vypráví zážitky ze svého dětství, které prožívali během nebo krátce po druhé světové válce, je to mnohem lepší, než sledovat film. Nejraději bych si sedla do křesla a poslouchala tyto příběhy celý den, ale většinou v tom nejlepším je potřeba vyprávění ukončit, protože je čas jít dál. A jako bonus můžete vidět krásnou přírodu a panoramata okolí Frenštátu, když přejíždíte mezi domácnostmi klientů.

Když se potom vrátíte do kanceláře, pracovníci mezi sebou sdílejí zážitky a zkušenosti z prožitého dne. Ve volných chvílích se z kanceláře ozývá smích. Je to fajn parta lidí, kteří mají srdce na pravém místě a kterým není cizí humor, vzájemná podpora a pochopení.

Uvědomuji si, že všichni jednou zestárneme a budeme potřebovat pomoc druhých. Proto ke klientům přistupuji s myšlenkou: „starej se o druhé tak, jak by jsi si přála, aby bylo postaráno o tvé prarodiče, rodiče, o Tebe a jednou i o Tvé děti“.

Na závěr bych chtěla velmi poděkovat klientům a celému týmu Charity za trpělivost přijetí. Děkuji.